Nebo prodavač, bavící se s kolegou na úkor předchozího zákazníka tak, abyste si vy rozmysleli, zda jej budete podobně nehorázně obtěžovat (což se mi nedávno stalo ve velmi luxusním obchodě s potravinami). S tím, že lidi práce, kterou se živí, nebaví, se ovšem můžeme setkat i mimo obory obchodu a služeb - jenom tam je to, ve styku s velkým množstvím zákazníků, nejvíce na očích.
Dlouhou dobu jsme si tento fenomén vysvětlovali tím, že jsme zkaženi komunistickou minulostí. Přispívá k tomu zejména srovnání se zeměmi na západ, ale třeba i na jih od nás - například v rakouských Alpách se s kyselým obličejem personálu setkáte v pohostinství pronikavě méně často než u nás, a to i tehdy, když narazíte mezi obsluhou na krajana. Nějakých pětadvacet let po konci komunismu bychom však s tímto vysvětlením vystačit neměli. Příčiny až tak důležité nejsou, mnohem důležitější je, zda je z tohoto stavu cesta ven.
Radost či uspokojení z práce jsou totiž důležité pro všechny zúčastněné. Nepochybně pro samotného majitele uspokojení z práce, ale i pro jeho kolegy, zaměstnavatele a zákazníky. Před nějakým časem na toto téma v Praze přednášel profesor Srikumar S. Rao - bylo velice zajímavé srovnávat entuziasmus vzdělaného amerického Inda s rozsáhlými manažerskými zkušenostmi se skeptickým výrazem českých manažerů. Štěstí v práci (či na pracovišti) je podle něj přímo motorem úspěchu jednotlivců i institucí.
První věc, kterou můžeme udělat pro radost v práci, je přesvědčit o zábavnosti toho, co děláme, sama sebe. Je až s podivem, o co si lidé v plném duševním zdraví dokážou vsugerovat. Tak například mě baví nejen práce s klienty, psaní či jiné intelektuální disciplíny, ale když na chalupě z lakoty rovnám ohnuté hřebíky, baví mě rovnat ohnuté hřebíky. Má to pochopitelně svá omezení. Jsem-li vegetariánem, nemá smysl vnucovat si představu, že mne baví dělat řezníka - v takovém případě je ovšem namístě změnit zaměstnání. A jsme-li pak v práci někomu také šéfy, máme ještě jeden důležitý úkol: abychom svým spolupracovníkům práci nezhnusili.
Samozřejmě že to, aby nás práce bavila, nestačí k tomu, abychom se sebou byli spokojeni. Pata a Mata jejich domácí kutění bavilo zcela evidentně, aniž bychom si je proto rádi pozvali domů jako instalatéry. Také výraz pana Krejčíře na fotografiích z jihoafrického exilu vyzařuje uspokojením nad smyslem jeho činění, aniž bychom proto želeli po jeho přítomnosti na českém pracovním či podnikatelském trhu. Radost z práce zkrátka není podmínkou postačující pro kvalitní výkon, ale má velmi blízko k podmínce nutné (výhradu ponechávám pro vysoce výkonné morouse). Věnujeme-li alespoň trochu mentální energie tomu, aby pro nás i pro ostatní byla práce i potěšením, nejspíš svět nezměníme. Ale úplně určitě tím nic nepokazíme.
