Bohatý, tedy zejména západní svět spolu s Japonskem a dalšími rozvinutými zeměmi se dosud nedokázal vyrovnat s důsledky globalizace. Jakkoliv není globalizace nijak novým trendem, v posledních dvaceti letech došlo k zásadnímu posunu. To, jak velkou část svých běžných potřeb zajišťuje Západ dovozem ze třetích zemí, jak velké části výroby se zcela vzdal a jak velká masa lidí z třetího světa je do tohoto procesu vtažena, nemá v historii obdoby.
Vedlejším, ale z hlediska dopadu na západní společnost zásadním účinkem globalizace je rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými. Čím dál větší část práce se přesouvá na východ, přičemž s postupující industrializací a zvyšováním kvalifikace pracovní síly v nových průmyslových zemích mizí pracovní místa na Západě. Konkurenční tlak pak stlačuje výdělky stále kvalifikovanějších zaměstnanců a existenční tlak zažívá už i ta část obyvatelstva, která donedávna patřila ke střední třídě zaměstnanců.
Tradiční odpovědí evropských elit či amerických demokratů je větší přerozdělování a rozšiřování služeb sociálního státu. Tento recept sice udržuje sociální smír, avšak vzhledem k rozsahu problému je v podstatě vyčerpán. Do sociální sítě spadá natolik velká část populace, že je prakticky nefinancovatelná.
Navíc představuje nekalou konkurenci pro zbývající průmyslová pracovní místa, která svým nositelům vynáší jen o málo vyšší výdělek, než který zajišťuje sociální systém. Není pochyb o tom, že trh nakonec dosáhne nové rovnováhy. Stačí se podívat pár desetiletí zpět, na dobu, kdy tehdy válkou zbídačené Japonsko zaplavilo americký trh levným zbožím. Ani ne za jednu generaci se karta obrátila, náklady práce jsou nyní v Japonsku oproti Spojeným státům výrazně vyšší. Nikdy nezapomenu na lamentování svého japonského profesora statistiky v Pittsburghu, který na začátku své americké kariéry snil o tom, že si za svou štědrou americkou penzi užije příjemné stáří v levném Japonsku. Na nás, na studenty, se čertil, že kvůli tomu, že se chceme moc bavit a málo pracovat, může se svou penzí v Japonsku jenom třít bídu s nouzí.
Nalezení nové rovnováhy bude dnes zdlouhavé a bolestivé. Zatímco v případě USA a Japonska se vyrovnávala větší bohatší země s menší chudší, vyrovnává se dnešní rozvinutý svět s výraznou početní přesilou.
Strategie přežití do doby, než čínské a indické platy vystoupají na úroveň, která Západu umožní plnou konkurenceschopnost, by měla být nejdůležitějším úkolem vedení států a Evropské unie. Tu a tam lze pozorovat kroky správným směrem - například německé reformy Hartz III a Hartz IV. Aktivity Evropské unie (ta má konkurenceschopnost mezi svými prioritami) jsou však více než zastíněny jinými prioritami, jako je podpora neefektivních nízkoemisních energetických zdrojů, které problém upadající konkurenceschopnosti jenom prohlubují. A tak nám ani rostoucí náklady práce v Číně, které naši konkurenceschopnost již dnes posilují, nemusejí být nic platné. Kolik let stagnace musí přijít, aby se evropské elity probudily?
