Kombinace zákazu souběhu funkcí s daňovou neuznatelností odměn představenstev je nefér a nemá žádné ekonomické zdůvodnění. Buď má zákonodárce představu, že činnost představenstev není vynakládána za účelem dosažení zisku, a pak by po nich neměl chtít, aby zároveň řídila společnosti, nebo po nich chce, aby vykonávala řídicí činnost, ale pak je odměna za tuto činnost legitimním, a tudíž daňově uznatelným nákladem.

Současná anomálie je vedlejším produktem devadesátých let, rozsáhlých neexekutivních představenstev, a zejména šoku z toho, že vedoucí pracovníci vydělávají mnohonásobky průměrného platu.

Žádné současné rozumné vysvětlení pro tento souběh (nikoliv funkcí, nýbrž zákonných požadavků) jsem nezaznamenal, a o to složitější je jeho vysvětlování nadnárodním společnostem, které se s podobnou absurditou setkávají jen zřídka.

Roky ignorance

Neméně zajímavý je ovšem i druhý důležitý aspekt celého problému. Skutečnost, že je souběh funkcí nezákonný, je všeobecně známá již celá léta. Minimálně od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v roce 1993 bylo každé firmě, která alespoň elementární právní servis, naprosto jasné, že rozdělení odměny vedoucích pracovníků na odměnu člena představenstva či jednatele a na plat vedoucího pracovníka je přinejmenším problematické. Přesto se velká část společností rozhodla zákonný požadavek ignorovat. A státní správa tento stav, o němž nepochybně věděla, tiše akceptovala.

Respekt patří k vychování

Respekt k zákonu má být automatický a měl by patřit k dobrému vychování. Tvůrci zákonů (a zde záměrně neužívám výrazu zákonodárce, neboť především techničtější normy jsou tvořeny zejména ministerskými úředníky) by si však měli uvědomit, že přijímání zákona souvisí s tím, zda má takový zákon smysl.

Legislativně není těžké uzákonit, že každý majitel pozemku s vodním tokem zajistí, že voda poteče z nejníže položeného bodu pozemku do bodu položeného nejvýše. Přesto jsem ochoten přijmout sázku o bednu šampaňského, že počet majitelů pozemků, které by takový zákon přiměl běhat s kýblem a obrátit přírodní zákony, by se dal spočítat na prstech jedné ruky.

Souběh funkcí a daňová neuznatelnost odměn představenstev ovšem není totéž jako nechat téci vodu do kopce. V tomto případě zákon dodržovat lze, i když je to pro firmy nevýhodné a z národohospodářského hlediska neopodstatněné. Je to typický příklad, ve kterém by podnikatelé mohli využít lobbing v tom správném smyslu.